Gondolový rybník 

Gondelteich, kterému se dnes říká Labutí jezírko nebo jen Jezírko, nechal zbudovat v letech 1889-1891 spolek Přátel přírody. Jezírko je 250 m dlouhé, 50 m široké a má hloubku přibližně 1,5 m. Ačkoli se v něm plavat nedá, od počátku sloužilo výhradně k rekreaci. V létě se tu dříve jezdilo na lodičkách (gondolách), v zimě bruslilo a na nábřeží ve stylu přístavního mola se dle tehdejšího společenského zvyku čile korzovalo. Romantická hrázděná stavba na jeho pravém břehu sloužila pro půjčovnu loděk a dozor, od roku 1974 tu vznikla restaurace Rybářská bašta. Na protilehlém břehu je obdobný domek, který byl v roce 1897 konečnou stanicí tramvaje a nyní je v něm kiosek. 

Pelikáni místo labutí

Labutí jezírko je dnes také místem neúmyslné recese. Čajkovskij ať se na nás nezlobí, ovšem nejen ornitologové – i prostý laik nezkušeným okem pozná, že ptactvo, které v létě po hladině krouží, nejsou noblesní sněhobílí vrubozobí (labutě), ale pelikáni ze sousední zoologické zahrady. 

Vchod, co nikam nevede

Hned vedle jezírka vlevo nás láká do zoo obnovená brána ve stylu art deco s výmluvným nápisem "Zum Tiergarten", která však do zmíněné zahrady už dávno nevede. I mladší pamětníci se možná rozpomenou na další vchod do zahrady, který byl později od jezírka vpravo, ale ani ten už tu nenajdete a hlavní vstup do království zvířat je dnes až o půl kiláku dál.

Duchové zemřelých

Malý ostrůvek v zadní části jezírka obývají lemuři černí, taktéž pocházející ze Zoo Liberec, která je přes léto chová právě zde. Pro lemury je typický strašidelný vzhled díky velkým, žlutě nebo oranžově zbarveným očím, které ve tmě odrážejí světlo, a tak světélkují. Jejich hlasový projev navíc připomíná lidský nářek, a proto není divu, že je jejich objevitelé pojmenovali jako "lemures" – tedy výrazem, kterým nazývali "duchy zemřelých" staří Římané.