Obrazy Ivany Lomové odrážejí realitu pozorovatele, často s mírně ironickým komentářem, nezřídka s pocitem vděku a někdy zase s lehce chladným odstupem. Kompozice jejích obrazů jsou kompozice našich vlastních pohledů – vidí to, co vidíme i my.

A když se dívá malířka, díváme se i my. Naše zkušenost dlouhé cesty vlakem se prolíná se zkušeností zachycenou na plátně a přetavuje se do jakéhosi obecně platného zážitku, do symbolické scény. Už nevnímáme, jestli vlakem cestuje malířka, nebo my. Podřimující cestující s krajinou ubíhající za oknem se stávají symbolem pro cestu jako takovou. Nevnímáme, zda jsme u okna stáli my, nebo malířčin příbuzný – okno se stává průsečíkem našich žitých zkušeností, symbolem prodloužení pohledu, ale také symbolem samoty, soustředění a lehké melancholie.

Obrazy Ivany Lomové odrážejí realitu pozorovatele, často s mírně ironickým komentářem, nezřídka s pocitem vděku a někdy zase s lehce chladným odstupem. Kompozice jejích obrazů jsou kompozice našich vlastních pohledů – vidí to, co vidíme i my.

A když se dívá malířka, díváme se i my. Naše zkušenost dlouhé cesty vlakem se prolíná se zkušeností zachycenou na plátně a přetavuje se do jakéhosi obecně platného zážitku, do symbolické scény. Už nevnímáme, jestli vlakem cestuje malířka, nebo my. Podřimující cestující s krajinou ubíhající za oknem se stávají symbolem pro cestu jako takovou. Nevnímáme, zda jsme u okna stáli my, nebo malířčin příbuzný – okno se stává průsečíkem našich žitých zkušeností, symbolem prodloužení pohledu, ale také symbolem samoty, soustředění a lehké melancholie.