Lyricko-meditativní krajiny Patrika Hábla komponované často v dlouhých, zdánlivě nekonečných vrstvách představují jeden z nejvýraznějších pólů současné české malířské scény. A nezáleží na tom, zda jsou realizovány na roli papíru, plátně nebo na fasádě komunistického paneláku. Hábl pokaždé s neuvěřitelnou lehkostí nechává stékat svou malířskou epopej v nesčetných variacích a barevných valérech – od jasné bílé, přes mlhavý šedostín, jasný ultramarín až k hluboké černé – modelujících
v náhodných procesech podmanivou a neskutečnou exotickou přírodu. Hábl ji pak svými jasně cílenými zásahy dotváří
v krajinné horské labyrinty s dotykem dálněvýchodní lineární perspektivy.