Začněme trochu netradičně, vraťme se do dětství, do líbivého večerníčkového textu Zdeňka Svěráka: „Tkají tkalci malíčky i palci, vzhůru, dolů máme na to školu. Soukej, soukej, pozorně se koukej, křížem krážem, na konci to svážem“. S trochou nadsázky se dá říci, že text je na historii Liberce jako ušitý, vlastně spíše utkaný.
Johann Liebieg, archiv Severočeského muzea v Liberci
Jeho představa o Liberci jako industriálním reprezentativním městě plném širokých vzdušných ulic se ukázala scestnou. Místo toho to bylo město plné malých křivolakých uliček s pár podloubími a s domy převážně ze dřeva. Ještě v den příchodu do Liberce nalezl ihned práci u mistra Franze Plischkeho a později u soukenického mistra Leubnera, kde se pro svůj život naučil to nejdůležitější – zboží musí za zákazníky! Brzy se ale rozhodl živit se na volné noze jako podomní prodejce. Směle obchodoval, udržoval kontakt se zákazníky, nakoupit se u něj daly břitvy, rukavice, šle, váčky na tabák i galanterie. U zdejších se těšil veliké oblibě, přezdívali mu Broumovan. Nabízel rozličné zboží, které tu k dostání nebylo. Zásoboval obyvatele nejnovějšími výstřelky módy, drogistického zboží, luxusního nevyjímaje. Nakupoval na veletrzích v Lipsku, Frankfurtu, ale i v Čechách, třeba v České Lípě a Rumburku. Do roka otevřel první obchod na tehdejším libereckém Staroměstském náměstí č. 10. Navštívil bratra v Praze, nabídl mu, zda by jej chtěl v obchodě zastupovat v době, když je na svých obchodních cestách.
Roku 1822 obdrželi bratři licenci na obchod se střižním zbožím a založili firmu Gebrüder Liebieg, do které za dva roky vstupuje jejich sestra Paulina. Práci si rozdělují. Johann navazuje styky ve Varnsdorfu. Roku 1825 podniká cesty do zahraničí, do Anglie a Francie. V Anglii, kde bylo textilnictví na velmi vysoké úrovni, podniká špionážní cestu. Nazpátek si doveze cenné vzorníky celovlněných látek. S výrobou začali v pronajatém lokálu ve Vídeňské, dnešní Moskevské ulici. Po návratu z druhé cesty do Anglie se r. 1828 rozhodli pro koupi bývalé clam-gallasovské manufaktury v Josefínině údolí. Aby ji Johann získal, vydal se na cestu rovnou do Prahy, kde složil 8 000 zlatých, dalších 10 500 firma splácela. Do firmy vstoupil manžel sestry Pauliny, Václav Dvořák z Prahy, stal se společníkem, firma se přejmenovává na Johann Liebieg & Comp. Liebieg neustále sledoval trendy, ve dvacátých letech k výstřelkům módy patřily držáky na vlasy jako jejich náhrada. Upevňovaly se na spáncích a vyráběly se jak pro dámy, tak pro pány. Jeho podnikavost neznala mezí, slušné zisky mu přineslo též florentské hedvábí pro dámy a hedvábné ponožky pro pány. Jeho podnikatelské aktivity přinášely kýžené ovoce v podobě tisíců tolarů, které daly základ jeho pozdějšímu impériu. Opravdovým hitem se stala výroba látek v barvách duhy, látky byly potištěné pruhy dle vzorníků z Anglie. Liebieg si musel opatřit ochrannou známku, aby jiní své zboží nevydávali za jeho.
Začátkem 30. let bratr Franz z firmy odešel, oženil se. Bohužel onemocněl tuberkulózou. Franzovi se ovšem také dařilo, měl podnik ve Vesci, kde se výborně ujala výroba potištěných ubrusů a ložního prádla. O něco později koupil továrnu v Boleslavi u Černous, kde byla vybudována přádelna. Jako jeden z prvních začal zpracovávat umělou vlnu z vlněných odpadů. Ve své závěti daroval městu Liberec jen na stavbu budovy nové radnice 100 000 zlatých. Jeho syn Franz Liebieg ml. zdařile ve firmě pokračoval. Na památku této větve Liebiegů jsou v druhém patře radnice k vidění nádherná vitrážová okna, jimž dominuje největší okno uprostřed a nad ním umístěný liebiegovský erb. Ten má ve svém znaku mimo jiné včely, jakožto symbol píle.
Roku 1832 pojal Johann za choť Marii Theresii Münzbergovou, která přináší slušné věno, jež posloužilo k vyplacení Franze a nákupu nových strojů. Marie Johannovi povila čtyři syny a 7 dcer, po posledním porodu dvojčat však zemřela.
Ve čtyřicátých letech byl Liebieg již velmi uznávaným podnikatelem, obchodní styky měl po celé Evropě. Továrna v Josefínině údolí se rozrůstala. První přestavba proběhla roku 1829 a postupem času nabyla obřích rozměrů. Na řadu přišla výroba polovlněných látek na obleky, později i celobavlněných látek jako merino, lasting a tibet, které byly doposud vyráběné jen v Anglii. Jak objem zakázek narůstal, bylo nezbytné zřídit faktorie, např. ve spolupráci s Antonem Richterem v Mildenavě či ve frýdlantském závodu Rolffs & Co.
19. století je právem nazýváno stoletím páry. S velkým rozvojem průmyslu se hledaly nové zdroje a pára byla ideální. K té bylo ale zapotřebí uhlí, r. 1833 v Liberci vzniká Spolek pro hledání a těžbu uhlí (Reichenberger Kohlenbau Verein). První hnědouhelný důl byl otevřen v Hartavě u Žitavy. První parní stroj byl zaveden do provozu r. 1838, kdy přichází na řadu mechanické stroje. Továrna byla parou také vytápěna, pomocí rašeliny a lignitu z Hrádku.
Firma expandovala, vyráběla mohéry (lesklé tkaniny ze srsti angorských koz) a orleans (šatové tkaniny s porézním povrchem, které měly bavlněnou osnovu a v útku česanou vlněnou přízi). Orleans se vyráběl v Anglii, dovoz byl nákladný. Liebieg si mohl dovolit prodávat je levněji, a tak o prodej nouzi neměl. Vyráběly se šátky, které se exportovaly do Španělska a Jižní Ameriky. Firma vyvážela do Evropy i zámoří. Budovala sklady v Praze, Brně i Vídni, kde vznikl komplex s obchodem a dokonce bankovní dům.
Liebiegovský erb
Liberec se v polovině 19. století díky expanzi textilnictví stává druhým největším městem v Čechách po Praze.
I z druhého manželství s Marií Luisou Jungnikl vzešly děti. Nejstarší Alfred byl dlouhá léta německým generálním konzulem ve Vídni. Pracoval rovněž pro rodinnou firmu Johann Liebieg & Comp. Nebyl by to Liebieg, kdyby nezkusil své štěstí v podnikání. Vrhl se na cukrovarnictví, zakoupil cukrovar ve Skřivanech u Hradce Králové, kde mu byli nápomocni jeho mladší bratři Otto a Carl.
Roku 1843 nechal Liebieg postavit jednu z prvních plynáren v monarchii. Kdykoliv vycítil novou příležitost, vrhnul se do ní po hlavě. Podařilo se mu z mála vytěžit maximum, z malého obchodu se střižním zbožím vybudoval textilní závody, jedny z největších v habsburské monarchii. Johann podnikal i v jiných oborech. Vlastnil břidlicové a vápencové lomy u Železného Brodu, kde vybudoval 3 vápenné pece. V Rokytnici nad Jizerou měl pro změnu měděnou huť. Ve Svárově zřídil přádelnu a tkalcovnu bavlny, po pár letech pobočný závod v nedalekých Haraticích. V Haraticích byl zakoupen také mlýn, vznikla tu i pekárna, která dodávala chléb nejen do Liebiegových závodů, ale prodávala jej též veřejnosti. Liebieg byl jedním z hlavních investorů liberecké železnice, věděl, kudy trasa povede. Ve veřejné aukci koupil smiřický velkostatek se zámkem za 2 600 000 zlatých. Další statek se nacházel v Dašicích. Na této trase měla být vystavěna železnice, chytře tu proto zřídil pivovary, cukrovary a dokonce restaurace. Další geniální podnikatelský tah. Majoritní podíl na zisku měla však nadále textilní výroba.
Stal se prvním prezidentem hospodářské komory a předsedou správní rady Liberecké spořitelny. Jako mecenáš podporoval celou řadu veřejných staveb. Aktivní byl též v oblasti politiky jako poslanec říšské rady. Na konci života se mu dostává zaslouženého uznání, udělení titulu svobodného pána a barona.
Aktivně pracoval až do osudného 23. ledna 1868, kdy jej postihla mozková mrtvice poté, co se dozvěděl, že jeho zeť v Paříži zkrachoval. Ochrnul na pravou polovinu těla. Stáhl se do ústraní. Firmu naplno převzali jeho 3 synové. Zbytek života strávil Johann st. na smiřickém zámku, kde měl k dispozici i speciální křeslo, kterým se mohl dostat do své zahrady. Pár měsícům před Johannovým úmrtím vypukla Svárovská stávka, ve které bylo usmrceno 7 stávkujících. Jeden z největších průmyslníků Rakouska-Uherska, Johann Liebieg, skonal 16. července 1870. K věčnému odpočinku byl uložen do rodové hrobky v Liberci, která je dnes součástí tzv. Zahrady vzpomínek.
Pokračovatelé rodinné tradice
Tíha vedení podniků dále spočívala zejména na bedrech Theodora st. Oženil se s Hyacintou Angelikou Clemensovou. Do manželství přinesla jakožto dcera zámožného bankéře nejen velké věno, ale také romantický zámeček a panství v Gondorfu na Mosele, kde našel Theodor r. 1891 místo svého posledního odpočinku. Bratr Heinrich se netěšil zrovna pevnému zdraví. Byl známý jako velký mecenáš umění. Městu daroval svoje sbírky. Obrazová je dnes součástí Oblastní galerie – Lázně a spousty dalšího jsou k vidění v Severočeském muzeu. V závěti odkázal městu nemalou částku. Nad městem si nechal postavit tzv. Lesní vilu a ještě rezidenci, dnes známou jako Liberecká výšina. Má podobu gotického hrádku. Vystavěna byla z kamenů ze zbořených středověkých domů v Norimberku. K dalším Heinrichovým počinům patří výstavba areálu v Lidových sadech v letech 1900-1901. Své sídlo měl také v Sachsenhausenu u Frankfurtu nad Mohanem. Zřídil tu další muzeum Liebieghaus tentokráte plné soch, sbírka jich obsahuje na 3 000. Patří k nejhodnotnějším v Evropě, zahrnuje řecké, římské a egyptské plastiky ze starověku, díla ze středověku, z období renesance, baroka, klasicismu a významná díla z východní a Asie. V r. 1904 těžce onemocněl, 5. dubna téhož roku skonal.
busta Heinricha Liebiega v Severočeském muzeu v Liberci
Theodor Liebieg ml. (*15. 6. 1872 – †24. 5. 1939) se v pouhých 18 letech dostal r. 1891 do vedení 14 firem, jenž spadaly pod společnost Johann Liebieg & Comp. V tomto roce skonal jeho otec, Theodor Liebieg st., ve věku pouhých 51 let. Z počátku mu pomáhal strýc Heinrich, a to až do r. 1897. Ku pomoci mu byli též švagři jeho otce, Leo a Gisbert Clemensovi. Leo převzal vedení majetku v Karpatech. Ve čtyřech lesních doménách jim patřilo 110 000 katastrálních jiter nesmírného přírodního bohatství v podobě lesů. Na dnešní přepočet se jednalo o cca. 63 305 ha. K tomu samozřejmě četné pily a kilometry a kilometry lesní železnice. Gisbert převzal vedení bankovního domu ve Vídni, v bankovních kruzích byl značně významnou osobností a uznávaným odborníkem. Theodor, Johannův vnuk, byl posedlý technikou. Jeho velkou vášní byly automobily. Roku 1893 si pořídil automobil Benz Victoria. Nejenže se tak stal prvním automobilistou v Čechách, ale jednalo se teprve o třetí vůz v rámci monarchie. Roku 1894 podnikl první dálkovou jízdu na světě, kdy najel téměř 940 km. S dalším vozem Benz Parsifal vyjel dokonce na Ještěd. Cizí mu nebylo ani zdolávání alpských průsmyků. Založil Německo-český automobilový spolek. Účastnil se automobilových závodů. Roku 2016 byla Severočeskému muzeu v Liberci darována soukromým sběratelem medaile z ryzího stříbra ze závodů na francouzské Riviéře z března 1900, kde baron Liebieg soutěžil s vozem NW, předchůdcem Tatry. R. 1904 nechal v Liberci postavit autodům s věží, kde byly skladovány pohonné hmoty. Zasloužil se také o stavbu prvního továrně vyráběného automobilu na území Rakouska-Uherska, NW Präsident v Kopřivnici. R. 1907 založil automobilku R.A.F. (Reichenberger-Automobil-Fabrik). Stal se jedním z nejúspěšnějších a zároveň i nejbohatších podnikatelů své doby. Liebiegové měli podniky po celé Evropě, textilní továrnu v Budapešti, další v Temešváru, jednu z největších v Rumunsku. V Uhrách u Velkého Varadínu jim patřila sklárna. Ve Vídni úspěšně vedl bankovní dům. Theodor stál také u zrodu Libereckých veletrhů. Do velkých potíží se firma dostala v době velké hospodářské krize, jádro společnosti bylo ale zachráněno prodejem zahraničních podílů za pomoci bank. V podniku působil též jeho mladší bratr, Gisbert Liebieg, který vystudoval v Heidelbergu právo.
Theodor byl v letech 1929-38 prezidentem obchodní komory, spoluzakladatelem a prezidentem libereckých veletrhů, vedl také Sdružení německého průmyslu v Československu, byl členem poradního výboru Říšské obchodní komory, členem městské rady Liberce atd. Před vypuknutím 2. světové války podporoval Theodor finančně Konrada Henleina a SDP. Zemřel v Liberci r. 1939.
Pro svou rodinu dal Theodor postavit Liebiegův zámeček nebo-li Liebiegovu vilu, honosné reprezentativní sídlo, které se stavělo na 3 etapy, architektem poslední etapy byl slavný Jacob Schmeissner.
Liebiegova vila, archiv MIC
Theodorův syn Johann Wolfgang nejprve vystudoval liberecké gymnázium. Studia jej zavedla i do ciziny. Během ročního pobytu v Americe navštívil jižní státy a New York, praxi vykonával v bankovních domech. Dle tradice nastoupil do rodinné firmy, stal se prokuristou a v den 100. letého výročí založení, 15. srpna 1928, veřejným akcionářem Johann Liebieg & Comp. Firma za 2. světové války přešla k válečné výrobě. Johann byl po konci války internován. Propuštěn byl roku 1947. Vydal se za svým bratrem Theodorem do Gondorfu u Koblenze. R. 1948 založil společnost Johann Liebieg & Co. s. r. o. v Salmünsteru. Vznikla tkalcovna na obleky a oděvní látky, poté se tu předla i česaná příze. Po jeho smrti r. 1965 byla společnost zrušena.
Liebiegovy závody v Liberci a okolí byly po 2. světové válce zestátněny a sloučeny do jednoho velikého podniku – České vlnařské závody. Posléze byly přejmenovány na Textilanu. Největšího rozmachu dosáhla v 70. letech, kdy se vyváželo do 30 zemí světa. Mnozí z nás mají v paměti ještě její slogan: „Textilana obléká moderního člověka.“ Textilana se držela dobře ještě začátkem 90. let, než ji převálcovala levná asijská konkurence. Výroba byla definitivně zastavena roku 2001. Po čtyřech dalších letech zůstal z mocného impéria v Josefínině údolí stát jediný objekt, tzv. Blaupunkt. Zkázu ostatních objektů, komína nevyjímaje, dokonala demolice. I tak ale můžete ve městě nalézt mnoho krásných budov ve spojitosti s Liebiegy. Vydejte se s námi Po stopách Liebiegů v Liberci! Brožurka je k vyzvednutí v městském informačním centru či ke stažení v online verzi.