Budova soudu


Už v dávných dobách bylo nutno usměrňovat konání libereckých občanů podle dohodnutých pravidel. Nad jejich dodržováním dozírali a případné tresty udělovali městští sudí se svými pomocníky zastupující v této činnosti vrchnost – majitele panství. Svědectví o různých přestupcích, z nichž některé byly potrestány i popravou provinilce, podávají dvě staré knihy uložené v Okresním archívu v Liberci. Je to nejstarší Městská kniha z let 1542 až 1564 a Soudní kniha města Liberec z roku 1585, do níž městský sudí Jiří Schmeidel až do roku 1683 pečlivě zanášel veškeré hrdelní i další závažné rozsudky v Liberci. Kniha končí vypovězením jisté Zuzany z Liberce z příkazu vrchnosti pro smilný způsob života.

Jestliže se provinilec ke svému činu dobrovolně nepřiznal, bylo používáno různých mučících prostředků, jako bylo bičování nebo pálení, trhání nehtů a podobných ublížení na těle, za nejnižší trest sloužila tzv. opus publicum, tedy práce veřejná, kdy provinilec musel po určitou dobu vykonávat veřejně prospěšné práce, například úklid náměstí. V jiných případech byli provinilci vystavování veřejnému posměchu na pranýři umístěném nejprve na Staroměstském náměstí, později na náměstí Novoměstském. Vězení neboli šatlava se nacházelo hned vedle lazebny v uličce Lazebnický vrch. Rovněž v suterénu stará radnice bylo možno zajistit urozenějšího delikventa. Rozsudky na pověšení, pohřbení za živa, čtvrcení, osekání údů, naražení na kůl, upálení, vpletení do kola, stětí hlavy mečem byly tehdy běžné. Bylo ovšem možné se vykoupit v některých případech předepsaným obnosem, jehož výše se stanovila podle druhu provinění, takže provinilci majetnější byli ve značné výhodě oproti chudákům. Proti rozhodnutí vrchnosti bylo možné se odvolat k tzv. apelačnímu soudu v Praze. Výsledek odvolání byl ovšem málokdy v rozporu s původním rozsudkem vrchnosti.
budova_soudu
Liberec měl v minulosti dvě pracoviště. Starší se nacházelo na Šibeničním vrchu, při staré cestě z vnitra Čech do Liberce v místě domu čp. 366-IV, Na Perštýně č. 40, kde stála dřevěná šibenice. Dle Schmeidelovy Soudní knihy se zde roku 1585 konala také poprava rychtáře z Dětřichovic, který opětovně bez dovolení rybařil v panských vodách a úlovek zčásti snědl se svými dětmi a čeledí, část vyudil a prodal ve Zhořelci. Ještě v roce 1610 dala přísná paní Kateřina z Redernů oběsit tři ženy, které byly v jejích službách, za nevěru. Popraviště bylo počátkem 17. století přemístěno na odlehlejší městské pozemky severně od tehdejšího městečka při cestě do Jizerských hor. Popraviště už bylo zděné, se čtyřmi sloupy. Na jeho místě vzniklo v roce 1895 vojenské cvičiště a potom dolení kasárna pro pěšáky. Velkou pozornost vzbudila roku 1649 poprava mečem Jana Jiřího Ginzela, syna libereckého řezníka a starosty, za loupežnou vraždu. Starostovi Matěji Ginzelovi patřil na Staroměstském náměstí dům čp. 6-III na nároží do Pražské ulice. Liberec neměl vlastního popravčího mistra, ten byl povoláván podle potřeby buď ze Žitavy nebo z Frýdlantu v Čechách.

Za císaře Josefa II. Pozbyl Liberec roku 1765 vlastní soud, hrdelní právo bylo zrušeno a Liberec byl přidělen do soudního okresu Mladá Boleslav. Tento stav trval až do roku 1850, kdy byl v Liberci ustanoven krajský a hned na to i okresní soud. Tento krajský soud byl současně i obchodním soudem pro město Liberec i pro okresy Liberec, Frýdlant, Jablonné a Tanvald. Zpočátku byly krajský a okresní soud v Liberci umístěny v Barvířské ulici ve výstavném třípodlažním domě čp. 118 –III postaveném v roce 1820 na místě staršího domu, o němž je zmínka už roku 1610. Ve dvoře byla k němu pro potřeby soudu přistavěna věznice, adaptovaná po přemístění soudů na byty.

Soudy zde působily až do sedmdesátých let v podmínkách značně stísněných. Část okresního soudu musela být umístěna na dnešním Nerudově náměstí, v domě čp. 383-I, postaveném roku 1869. Proto padlo rozhodnutí o výstavbě nové budovy soudu. Vhodné stanoviště bylo z několika možností vybráno na okraji města pod Keilovým vrchem, v tehdy ještě nezastavěném území. Vrchní stavební rada magistrátu Jan Kaur zpracoval regulační plán této nové části města a stanovil, jak bylo tehdy zvykem, i rozměry budoucího soudu. Na zvoleném stanovišti bylo nutné vykoupit a zbourat domek čp. 320-II patřící Antonínu Effenbergovi. Architekt Kaur vypracoval také projekt nové budovy soudu a 13. března 1874 byla její stavba zahájena v dnešní ulici U soudu libereckou stavební firmou Gustava Sacherse. Stavitel Sachers se už dokončení stavby nedožil a po dohodě s dědici v ní pak pokračoval bratr zemřelého Heinrich. Oslava „zdvižné“ (dosažení nejvyššího bodu stavby) se konala 2. srpna 1875 a 25. října 1877 byla stavba zdárně dokončena. Byla to první velká administrativní budova postavená v Liberci. Je třípodlažní, má obdélníkový půdorys s vnitřním dvorem předěleným příčným křídlem. V mírně vystupujících rizalitech na západním a východním konci budovy se nacházejí vstupy a vjezd. Na severním průčelí ve štítu nad středem označují kovové římské číslice rok dostavby 1877. Celková architektura budovy nese znaky toskánského slohu projevujícího se zejména v úpravě vstupů a ve vstupních halách. Rozložitý objekt soudu spolu s později stavěnou školou (1891) se staly hlavními stavbami nové části města na Keilově vrchu.

Od svého postaven slouží budova soudu čp. 347-II nepřetržitě soudnictví. Během doby souběžně s politickou situací se měnila pouze její náplň. V současnosti je zde umístěna pobočka krajského soudu, okresní soud, dále pobočka krajské prokuratury a okresní prokuratura. Východní část objektu se samostatným vstupem a vjezdem zabírá věznice, podléhající ministerstvu vnitra.

Text: Liberecké domy hovoří II. díl, Ing. arch. Svatopluk Technik, rok 1993
Fotografie: archiv SML, p. Kubát