Budova nádraží ČD


Význam železničních tratí pro spojení Liberce nejen se světovými trhy, ale i se zdroji surovin, zejména s uhelnými doly, si dobře uvědomovali zejména průmyslníci, v čele s továrníkem Johannem Liebiegem. Z jeho popudu byla vytvořena společnost, v níž byli zastoupeni i známí železniční podnikatelé bratři Kleinové a pražský podnikatel Vojtěch Lanna. O koncesi na vybudování železnice z Pardubic do Liberce podali žádost 19. 12. 1854 na tehdejší ministerstvo obchodu ve Vídni. Již v únoru 1855 dostali zprávu, že ministerstvo s jejich nabídkou souhlasí.

Vlastnímu započetí stavby předcházela mnohá jednání k ujasnění trasy, při nichž se jednotliví partneři, zejména obce kudy měla trať vést, snažili prosadit své zájmy. Dohady vznikly i při určení polohy nádraží v Liberci. Kde měla současně zaústit i budovaná soukromá dráha ze Žitavy. Město požadovalo, aby nádraží leželo co nejblíže středu města a nabízelo pozemky na Keilově vrchu i nedaleko nemocnice na Skřivánčím poli. Nakonec komise rozhodla, s ohledem na možnost snazšího napojení saské dráhy ze Žitavy, aby bylo umístěno na Jeřábu. Zástupcům města se toto místo zdálo příliš vzdáleno od centra, a proto si vymínili, že společnost stavějící trať z Pardubic vybuduje s nádražím také příjezdovou komunikaci do města, dnešní ulici 1. máje. Hned z počátku vzniklo jakési soutěžení mezi saskou železnicí ze Žitavy do Liberce a rakouskou z Pardubic. Projevilo se to při rozhodování o vedení trasy i při samotné výstavbě. Stavba železnice ze Žitavy o délce 26,70 km začala 2. října 1855 pod vedením inženýra Raichla a skončila 25. února 1859. Trať z Pardubic do Liberce dlouhá 160 km byla zahájena o rok později a přes mnohé stavební obtíže již 29. ledna 1859 ve 12 hodin 10 minut přijel do Liberce první zkušební vlak za živé pozornosti obyvatel Liberce. Pravidelný provoz pro veřejnost byl zahájen 1. května 1859. Pod vedením inženýra Jana Šebka pracovalo na stavbě až 17 000 lidí.

nadrazi CD

Pardubická i žitavská dráha končily na libereckém nádraží. V roce 1905 byla žitavská postátněna a zůstala ve vlastnictví saského státu až do roku 1945. Během té doby spravovali úsek žitavské dráhy na území Československa zaměstnanci říšskoněmeckých drah a měli na nádraží v Liberci vymezené své provozní objekty a prostory. Snahy československého státu o odkoupení této trati se nesetkaly s pochopením německé strany, dnes víme dobře, proč. Na libereckém nádraží kromě zmíněných dvou tratí přibyla ještě v roce 1875 trať do Zhořelce přes Frýdlant v Čechách, roku 1888 dráha do Jablonce nad Nisou a konečně v roce 1903 trať na Českou Lípu. Původně každá patřila samostatné soukromé společnosti a měla proto na libereckém nádraží svou vlastní stanici.

S ohledem na značné výškové rozdíly v terénu bylo nutné k získání dostatečných ploch pro kolejiště, pro vlastní budovu nádraží i pro další provozní objekty, vytvořit vysoký násep, který znamenal surový zásah nejen do krajiny, ale i do života obcí na západním okraji tehdejšího Liberce. Obyvatelé, kteří s živým zájmem přihlíželi příjezdu prvního vlaku od Pardubic, viděli v železnici především projev technického pokroku. Nepříznivé vlivy se projevily poměrně brzy zejména v tom, že těleso nádraží oddělilo od středu města, jako vysoká hráz, vysunutou část libereckého katastru zvanou na Jeřábu, hlavně ale přerušilo tradiční přímé propojení tedy ještě samostatných obcí Janova Dolu, Františkova, obou Hanychovů a Karlinek s vlastním Libercem. Bylo proto obyvateli těchto obcí požadováno vybudování dopravního tunelu pod tělesem nádraží, vedeného přibližně v ose dnešní ulice Tatranské, který by umožňoval kratší spojení, než oklikou přes viadukt ve Františkovské ulici. Tehdejší úřady však žádost zamítly a doporučily pouze zřízení ocelové lávky nad kolejištěm. Původně byla nádražní budova kratší, než je dnes, třípodlažní, se třemi příčnými trakty čtyřpodlažními, ukončenými v průčelí trojúhelníkovými štíty. Společný vstup i výstup byl umístěn ve středním traktu. Celkové architektonické pojetí stavby je novogotické, odpovídalo tehdejšímu romantickému duchu doby. V tomto uspořádání zůstala budova nádraží až do roku 1904, kdy začaly přípravy na velkolepou výstavu v Liberci a kdy se předpokládalo velké dopravní zatížení libereckého nádraží. Proto bylo rozhodnuto o jeho radikální přestavbě.

Podle návrhu libereckého architekta Ernsta Schäfera byla na jižním konci přistavěna další budova vzhledově přizpůsobená původnímu nádraží a za ní těsně u lávky vznikl objekt nádražní pošty s nižším spojovací křídlem obsahujícím expedici. V přízemí severního traktu nádražní budovy byla otevřena restaurace přístupná i z ulice Žitavské. Provedením tunelů a oddělením nástupu a výstupu cestujících se podstatně zlepšil provoz nádraží. Nástup zůstal zachován na původním místě ve středním rizalitu staré budovy a vedl přes vstupní halu s pokladnami tunelem k jednotlivým nástupištím. Při příjezdu sestupují cestující po schodišti do výstupního tunelu ústícího v menší příjezdové hale vklíněné mezi jižní trakt nádražní budovy a nově postavený objekt. Náročnou přestavbu provedlo sdružení šesti renomovaných libereckých stavebních firem. Gustav a Ferdinand Mikschové, Adolf Bürger, Adolf Horn, Eduard Beckert, Gustav Habel a Alfred Hübner. Tehdy dostala budova nádraží zhruba dnešní podobu, její novogotický vzhled zůstal při přestavbě zachován.

Po skončení druhé světové války prošlo liberecké nádraží několika nezbytnými rekonstrukcemi a úpravami nejen na kolejištích, v prostoru dílen a výtopen, ale i v hlavní nádražní budově. Stát převzal konečně do své správy trať na Žitavu. Při posledních úpravách v osmdesátých a devadesátých letech byla zrušena ocelová lávka. V budoucnosti ji má nahradit výstupní nádražní tunel prodloužený západním směrem, do něhož by se nastupovalo z ulice Husitské. Vstupní hala a restaurační prostory byly modernizovány, v přízemí hlavní budovy vznikly zajímavé prodejny a služby. V roce 1945 byla na severní straně nádražní budovy zasazena symbolická lípa Svobody, který navzdory znečištěnému ovzduší stále dobře prospívá.

Po více než 125 letech svého trvání stala se hlavní budova nádraží v Liberci chráněnou stavební a technickou památkou, jednou z mála svého druhu v naší republice, připomínající samotné počátky železniční dopravy u nás.
Text: Liberecké domy hovoří III. díl, Ing. arch. Svatopluk Technik, rok 1995. 

Fotografie: archiv SML, Pavel Chmelík