Liberecká žula

Kterak na svět přišla?

Liberecká žula, foto: Emil Drápela

Teplo stoupající z jádra Země roztavuje horniny. Ty stoupají k povrchu a vytváří sopky. Někde je ale zemská kůra natolik pevná, že horninu nahoru nepustí a ona si pak pomalu tuhne někde pod povrchem. Má tak čas vytvářet velké krystaly. Každý minerál na to však potřebuje jinou teplotu. Pokud je zbytek horniny ještě tekutý, má minerál hodně prostoru a vytváří velké krystaly. A to je případ i naší žuly. Jako první vykrystalizoval její růžový draselný živec, jehož krystaly jsou největší. Nejpozději vykrystalizovaly slídy, které jsou také její součástí, a ty jsou zase proto nejmenší.

Tanvaldská žula, foto: Jakub Šrek

Protože každé magma na jiném místě zemské kůry má různé složení, tak i naše liberecká žula je svá a liší se od žul v jiných částech republiky. V okolí Liberce se tak vyskytuje hned několik druhů žul: jizerská, tanvaldská či fojtská.

Fojtská žula, foto: Jakub Šrek

Jizerská žula je výrazně hrubozrnná a obsahuje více tmavé slídy než liberecká. Tanvaldská žula je středně zrnitá a má víc světlé i tmavé slídy.

Fojtská žula je drobně zrnitá a výrazně tmavší než liberecká.

Typická liberecká žula, foto: Emil Drápela

Pro tu naši, libereckou, je charakteristické světle růžové zbarvení způsobené hlavně růžovým živcem.

Z čeho je žula vlastně složená?

Především z růžově zbarveného živce neboli ortoklasu, který vděčí za svoji barvu vysokému obsahu hliníku. Ortoklasy mají vysokou teplotu krystalizace, takže při tuhnutí magmatu krystalizují jako první, mají tedy kolem sebe ještě polotekutou hmotu a můžou proto růst do velkých rozměrů.

Vedle těchto růžových živců tu najdeme bílo – šedé, tj. vápenaté živce.

Dalším minerálem, který vykrystalizoval z magmatu, je tmavá slída, biotit. Jsou to ty drobné krystalky perleťového lesku tmavé až černé bary. Další tmavou součástí je turmalín.

Jako poslední vykrystalizoval z magmatu křemen, který vyplnil poslední volný prostor mezi již ztuhlými minerály a zpevnil celou horninu. Poznáme ho podle drobných poloprůsvitných krystalů rozptýlených po celé hornině.

Ach to stáří…

V geologii čas nespěchá. Radiometrickým datováním se zjistilo stáří žuly asi na 295 až 320 milionů let. Nejdříve vznikla tanvaldská a naposledy krkonošská žula, ta liberecká je někde mezi nimi. Vydrží velmi, velmi dlouho ve smyslu měření lidského času, eroze tu probíhá hodně zvolna. Jeden člověk za svůj život ji ani nemůže zachytit.

Když se řekne „tvrdý jako žula“

Rašeliniště Na Čihadle, foto: Emil Drápela

Žula je opravdu velmi odolná vůči tlaku. Pro představu vydrží asi 10 tis. krát větší tlak než je třeba na rozlousknutí vlašského ořechu Má velmi malou pórovitost, proto tam, kde se nachází v podloží, v podstatě neexistuje podzemní voda. Jednoduše řečeno se voda nemá kam vsáknout a nemůže odtéci. To je důvod, proč jsou v Jizerských horách běžná rašeliniště.

Jak umíme žulu využít?

Stotunový blok vytěžený v lomu Ruprechtice, foto: Martin Mašek

Vzhledem k jejím vlastnostem se výborně uplatňuje ve stavebnictví. Lze ji lámat ve velkých blocích a v požadovaných tvarech, což umožňuje vytvářet unikátní stavby či umělecká díla. Není bez zajímavosti, že sochař Jaroslav Róna si v Ruprechtickém lomu nechal vylomit 73 tunový monolit. A úplně největší blok zde vytěžený a zároveň největší vytěžený v Česku v novodobých dějinách vážil 100 tun!

Žulová dlažba, foto: Emil Drápela

Menší bloky jsou lámány na nám všem známé dlažební kostky a drobná žulová drť se využije jako štěrkový materiál např. na cesty v parcích.

Žula ve stavebnictví, budova P TUL, foto: Emil Drápela

Mnohým libereckým domům tvoří podezdívku, po vyleštění ji lze využít na exkluzivní vnitřní dlažbu, na obklady či náhrobky. A překvapením jistě nebude, že hráz liberecké přehrady je také ze žuly. Na přelomu 19. a 20. století se ze žuly v Liberci, vzhledem k snadné dostupnosti, stavělo tak moc, že v podstatě vytvořila charakteristickou tvář města.

Stalinův pomník na pražské Letné, zdroj: Wikimedia Commons, Miroslav Vopata

Ale i jinde nadělala liberecká žula parádu. Připomeňme Zpívající fontánu v Mariánských Lázních nebo stanice pražského metra. Pro svoji odolnost a stálost byla zneužita totalitními režimy. Ve 30. letech z ní vystavěli v Norimberku areál pro nacistické srazy (arch. A. Speer) nebo v 50. letech dala vzniknout největšímu skupinovému sousoší na Letné (O. Švec), které bylo po sedmi letech odstřeleno.

Odkud si žulu bereme?

Lom Na Bídě, zdroj: MIC

Pokud naši předkové potřebovali stavební kámen, buď vhodné balvany jednoduše našli, nebo si ve vhodném svahu otevřeli malý lom. Takových vhodných svahů se ve strmých Jizerských horách a na Ještědsko – kozákovském hřebeni nachází hodně, a proto není divu, že se tu brzo otevřely desítky menších lomů (lom pod kolejemi Harcov, lom Na Bídě, lom Rochlice…).

Lom Ruprechtice, foto: Emil Drápela

Práce v lomu byla vždy fyzicky náročná. V minulosti si lomaři museli vystačit s jednoduchými nástroji, jako jsou klínek a palice. Dnes jim sice pomáhají vozíky, lanovky, pneumatická kladiva a výbušniny, ale stále je třeba řadu úkonů dělat ručně.

Ruprechtický lom je jediný, kde se liberecká žula těží. Děje se tak od 19. století. Tři lomy, patřící německým podnikatelům, se postupně spojily v jeden, znárodněný v 90. letech a transformovaný v současnou společnost Ligranit, a. s.

Severní svah Jizerských hor podhůří, foto: Emil Drápela

Jistěže to trvalo hodně dlouho a bylo to komplikované. Jednoduše řečeno za to můžou horotvorné procesy způsobené pohybem (srážkami) litosférických desek. Ty se sunou po zemském plášti, tlačí na sebe, podsouvají se a vznikají sopky. Nebo se prostě srazí čelně, dojde k pokrčení okrajů obou desek, často dojde ke spojení obou desek v jednu. A to je případ našich Jizerských hor. Před nějakými 200 milióny lety se nám tu spojily skandinávská deska ze severu a evropská od jihu. Při této parádní kolizi byly okrajové části desek vyzdviženy několik KILOMETRŮ nad původní povrch. Předpokládá se, že při samém vzniku Jizerek dosahovaly nejvyšší jejich vrcholky až 8 000 metrů nad mořem! Takže jako dnešní Himálaj. Při tom vyzvedávání desek se dostaly blíže k povrchu i hlubinné vyvřeliny, původně uložené až několik kilometrů pod povrchem. Následovalo zvětrávání, kdy slunce, voda, vítr i organismy obrousily vrcholky hor na dnešních nepatrných 1000 metrů. Zvětraliny odplavila voda a odhalily se tak vnitřky hor až na to nejtvrdší jádro – naši žulu. Poslední ledovec před 100 000 lety ještě učesal vrcholky do dnešní podoby a nechal nám žulu na povrchu.’

Když žula stárne

Skála Gorila nad Oldřichovským sedlem, foto: Emil Drápela

I když lze žulu považovat za vzor pevnosti a stálosti, ani ona není imunní vůči stárnutí, resp. zvětrávání. Když voda, led, vítr, změny teplot či živé organismy narušují skálu, začnou se tvořit zlomy, pukliny, a tím se proces ještě urychluje. Zvětrávání vzniknou kulovité útvary, kterých jsou Jizerské hory plné. Tyto jsou právě těmi nejodolnějšími žulovými jádry, které zůstaly po odnesení ostatního materiálu.

Skalní město v Českém ráji u Hrubé skály, foto: Martin Mašek

Žulová skála se rozpadá na hrubozrnný štěrkopísek (perk), ten se rozpadá na další jemnější písek. Ten se už rozdrobí na zrna jednotlivých minerálů a nejde už pak o žulu, ale o zrnka živce, křemene. I ty ale zvětrávají, i když křemenu to trvá nejdéle. Koloběh přírody ale zajistí, že když něco zanikne, něco dalšího vznikne, a tak je to i s horninami. Takovému zrnku písku se může stát, že ho voda odplaví do moře. Tam působením mořské vody, dalších minerálů, tlaku a teploty se zrnka slepí k sobě a z původně sypkého písku vznikne pevná hornina – pískovec. Má zcela jiné vlastnosti než žula a zvětrává také jinak. Krásným příkladem jsou věže skalních měst Českého ráje.

Slepenec, foto: Martin Mašek

Ne všechna zrnka písku doputují až do moře. Ta těžší zůstávají na dně řek a společně s dalšími usazeninami, např. oblázky, vytváří jinou horninu- slepenec.

Kamenné moře na Ještědu, foto: Martin Mašek

Ale ani pískovec ani slepenec nejsou „konečná stanice“ hornin. Působením horotvorných procesů a posunem zemských desek se horniny, které původně byly na povrchu, dostávají znovu dospodu. Pod obrovskými tlaky a teplotami se kámen taví, mění se jeho struktura a vznikají nové minerály. Ty dají „život“ přeměněným horninám, např. opravdu tvrdému kvarcitu, který můžeme vidět v kamenných mořích Ještědského hřbetu. I kvarcit se však někdy rozpadne, uloží nebo zapadne do značných zemských hloubek a znovu se přetaví a časem z něj vznikne třeba zase ta naše žula.

Žula všude, kam se podíváš

Tanvaldská, fojtská a liberecká žula na nám. Dr. E. Beneše, zdroj: MIC

Pokud vás „žulové téma“ zaujalo, udělejte si procházku městem nebo do jizerských lesů a pozorně se rozhlížejte. Žula je všude okolo nás a jistě už dokážete rozlišit tu libereckou od ostatních, právě pro její růžové zbarvení. A třeba přímo před radnicí můžete přecházet z Liberce do Tanvaldu nebo Fojtky a ani vás přitom nebudou bolet nohy.

Leštěná žula na víceúčelovém obrubníku, ul. 5. května, zdroj: FB TSML

Na závěr, nebo právě na začátek vašeho putování za žulou, máme pro vás i prima tip. Je jím geostezka nazvaná Příběh liberecké žuly, ze které vychází tento článek. Stezku vypracovali geologové z Technické univerzity v Liberci: https://geostezka.fp.tul.cz/index.php